Jednou budem dobrý

5. listopadu 2026

Říká se, že recenze nejen běžeckých knih by měly být objektivní. Já si ale můžu dovolit být neobjektivní – recenze píšu sám pro sebe a pro radost. Mám rád knihy o běhání, které přinášejí příběh a inspiraci. Naopak nemusím příručky, co a jak trénovat, protože si myslím, že se z běhání dělá zbytečně velká věda. A přiznám se, že nejsem ani velký fanoušek fikce: přijde mi škoda trávit čas čtením něčeho vymyšleného, když si fantazie můžu vymýšlet sám.

Proč jsem se přesto těšil

Když mě Milan Janoušek oslovil, jestli bych o jeho knize nenapsal pár řádků, neváhal jsem. Milana trochu znám, i když jen virtuálně, a sleduji jeho tvorbu. Je to výkonnostní běžec s maratonem za 2:21:56, v podcastu Štrekaři vyzpovídal desítky běžců všech generací – bývalých i současných atletů – kandidoval do dozorčí rady Českého atletického svazu a je ústavním právníkem. Pokud má někdo napsat smyšlený příběh z atletického prostředí, pak právě člověk, který je přímo uvnitř a mluvil se spoustou jeho aktérů. Navíc vím, že Milan je velký odpůrce dopingu a nebojí se kritizovat atletický svaz za to, že se k tomuto tématu nikdy nepostavil čelem. Tušil jsem, že na něj v knize dojde. A dostal jsem přesně to, co jsem čekal.

Od Rudé hvězdy po dnešek

O čem kniha je, si každý přečte v anotaci, takže jen krátce. Mladý slovenský běžec Gejza Bakoš narukuje do sportovní roty pražské Rudé hvězdy a sní o olympiádě. Příběh začíná v předrevoluční době, kdy byla naše atletika možná na vrcholu a běhaly se časy, které dnešním běžcům můžeme jen závidět. Stála za nimi spousta dřiny a odhodlání – a možná právě i doping.

Gejzův trenér, takzvaný Pepán, má podle mě předobraz v Josefu Odložilovi, a stejně jako on skončí tragickou smrtí. Gejza prochází kariérou až k bojkotu olympiády v Los Angeles 1984, po kterém skončí zhrzený u láhve. Atletika ho ale dokáže vrátit zpátky – už ne jako závodníka, nýbrž jako trenéra.

Pak přichází na scénu mladá generace a děj se přesouvá do současnosti. I tady se nabízí hledat paralely – v hlavní hrdince Thee bych viděl Kristiinu Mäki. Kromě atletiky se objeví i milostný trojúhelník mezi Theou, Dominikem a Radkem. Tady jsem si říkal, že je škoda, že kniha chvílemi sklouzává k Červené knihovně. Chápu ale, že se autor chce zavděčit i mladším čtenářům a čtenářkám.

Doping a nedořešená minulost

Raději bych se víc dozvěděl o tom, proč se nikdy nepodařilo vyřešit minulost s dopingem. I v knize je tahle linka utnuta – což ale možná odpovídá realitě, protože v porevoluční době neměl nikdo zájem v dopingu vrtat, problémů bylo v republice daleko víc. Kdo chce téma rozebrat do hloubky, ať sáhne po knize Abychom nebyli čtyřicátí na světě.

Milan přesto nezklamal. Kniha neskončila vyřešením tohoto problému, ale nastínila problém daleko hlubší a aktuální: válku na Ukrajině a blížící se olympiádu 2028 – opět v Los Angeles. Určitě se znovu objeví hlasy, jestli tam mají startovat ruští a běloruští sportovci, a pokud ano či ne, jestli bychom tam měli být my. Paralela s rokem 1984, kdy byla československým atletům ukradena možnost reprezentovat, je neuvěřitelná. Milan se na to dívá nejen jako sportovec, ale i jako ústavní právník. Ukazuje, že problematika není černobílá, a nebojí se nabídnout vlastní pohled na to, jak by situace mohla dopadnout.

Hledání skutečných předobrazů

Kniha by klidně mohla začínat disclaimerem, že všechny postavy jsou smyšlené a podobnost je čistě náhodná. Lidé znalí prostředí si ale skutečné předobrazy najdou – a myslím, že nevycházejí jen z dostupné literatury, ale právě i z rozhovorů, které Milan vedl. Za zbrojařem Pěnkavou asi tušíme zbrojaře Strnada, a kverulantský předseda atletického svazu Bubeníček nenápadně naráží na pana Varhaníka.

Vedle smyšlených jmen se objevují i skuteční atleti – Filip Sasínek, Ivan Uvízl nebo Emil Zátopek – a také příběhy, které Milan slyšel při natáčení Štrekařů. Když hlavní hrdina vyhraje auto a pak ho horko těžko proclívá, vidím v tom krásný předobraz Karla Davida. A určitě je tam promítnuté i vyprávění pana Krska.

Skutečné předobrazy ale nemají jen lidé. V knize se nejednou objeví online běžecká platforma Runaholic, která vzdáleně připomíná Stravu. Jméno si ovšem vypůjčila od bývalého běžeckého časopisu Runaholic – a nedávno zesnulý Jiří Šoptenko by z toho měl jistě radost. Věřím, že měl možnost přečíst si během vzniku knihy alespoň pár ukázek. Jiří Šoptenko je mimochodem autorem knihy o fenomenálním běžci Robu Štefkovi a také knihy o Vlastimilu Zweiglhoferovi, držiteli traťového rekordu legendárních Běchovic. Robo pochází ze Slovenska, z Košic, často trénoval v Tatrách a později se přesunul do Prahy, kde žije dodnes. Gejzu Bakoše tak může alespoň vzdáleně připomínat i on.

Verdikt

Musím zmínit i to, jak se kniha čte. Kapitoly jsou krátké, v každé se opravdu něco děje a celé to má spád rychlejší než maratonec na posledních kilometrech. Není to žádné těžké čtení, takže se dá klidně přelouskat za pár večerů. Já si ale dobré knihy rád šetřím a tuhle jsem si dávkoval, aby vydržela co nejdéle.

Přestože jde o fikci, kniha se mi velmi líbila. Je vhodná nejen pro sportovní a atletické fanoušky, ale má šanci zaujmout i ty, kdo mají se sportem málo společného a mají rádi literaturu z českého prostředí. Je nenáročná, se zajímavým příběhem i rozuzlením. A hlavně je to kniha, která na trhu chyběla – přečetl jsem desítky, ne-li stovky knih o běhání a podobnou jsem zatím nenašel.

Díky, Milane, a těším se na další literární počiny.